KROK DO NEZNÁMA

Situace před pár lety na níž jsem si dneska vzpomněl:
Stojím na okraji otevřeného prostoru. Je to louka pocukrovaná sněhem. Přemýšlím jestli to zkusit.

Hledám v sobě odvahu. Zavírám oči. Váhám. A pak to udělám.

Udělám první krok, pak druhý, třetí... sedmý... U desátého mi kontrolka rozumu velí zastavit a rychle otevřít oči. Podívat se kde jsem a co všechno za nebezpečí číhá kolem...Všechno je kupodivu v pořádku.

Proto znovu zavírám oči a pokračuju. První, druhý, sedmý, třináctý... Dvacátý... a všechny rozjitřené smysly se můžou zbláznit nad ztrátou kontroly... a donutily mě k zastavení a znovuotevření očí.A kolem není nic, co by mě ohrožovalo (snad vyjma mě samotného)...Uvědomil jsem si, jak při chůzi poslepu vzduch voní, jak kroky ve zmrzlé trávě zvoní, jak se vánek o tvář opírá.

Jak krásná a jednoduchá hra. Hra na ztrátu kontroly... hra tak trochu o "život".

A proto zavírám oči a znovu počítám: první, druhý, pátý, sedmý, šestnáctý, dvacátý pátý, třicátý čtvrtý ... ... ...